Vlasta V. a Blažena N.

V mládí jsem byla zaměstnaná u maminky v restauraci. Měla vinárnu a restauraci na Olomoucké v Brně. Dneska už tam není, je to celé zbourané. Pamatuju si to jako mladá holka, že nebyly závodní jídelny. K nám chodila spousta úředníků na obědy, všichni kantoři z obecné školy a velebníčci z Křenovej. Já jsem byla, jak to říct, no… pod pantoflem. Než jsme přišli s bratrem domů, tak rodiče už všechno věděli, co jsem měla a co jsem neměla, hned jsme chytli ve dveřích liskanec. My jsme to neměli lehké.

Maminka nakupovala pro velkoobchod po sedlácích na jižní Moravě víno, na vagóny to kupovala. Ona měla zvláštní vytříbenou chuť na víno. Nejedla žádná kořeněná jídla, takže ona tu chuť na to zřejmě měla. Samozřejmě, že sobě si nechala to nejlepší. Někdy nebyla i celý týden doma, to bylo až tak někdy k vánocům, až už to víno bylo…

Já jsem byla v restauraci jenom za svobodna, než jsem se vdala. Dělala jsem všechno, tak jako doma, kuchařku, servírku… Všechno jsem musela dělat. Nakupovala jsem, kompletně všechno. Vařívala jsem normální jídla, třeba guláš, ten se vařil každý den. Maminka uměla dobře vařit. Určitý čas byla i ve Vídni. Jestli tam vařila to nevím, ale myslím, že se tam spíš učila účetnictví.

Dezerty se běžně nepekly, hlavně se dělaly na svátky. Ty kantorky vždycky říkaly: “Upečte mi, ať nemusím doma péct.“ Jsme s maminkou vždycky musely brzo ráno vstát a napekly jsme, kdo si co objednal. Nejlepší byl vždycky tažený štrůdl s jablky a ořechy.